Blog: Muži, kteří nenávidí ženy

V sobotu jsme oslavili Mezinárodní den rovnosti žen a mužů. Gender Studies mělo stánek v Praze na Andělu, kde jsme rozdávali noviny Půl na půl, ale také publikaci Pod hladinou: Fakta a mýty o znásilnění. Mezi kolemjdoucími byli i policisté, rozhovor s nimi byl opravdu zdrcující. Když jsme jim publikaci nabízeli, policisté ji odmítli a jeden z nich řekl: „Já jsem nikdy znásilněn nebyl.“ Když jsme na to reagovali, že se ale s potencionálními oběťmi setkává, odpověď zněla: „Ony si to přece zaslouží.“ Takovýto přístup mě prostě děsí a vůbec nepřispívá k tomu, abych se cítila bezpečnější.

Ohlásit na policii. A co dál?

Znásilnění je společenský, ne pouze kriminalistický problém. Proto by se jeho řešení nemělo odehrát jen ve formě vypátrání, usvědčení a odsouzení viníka, ale také by mělo zahrnovat práci s pachatelem znásilnění na osobní rovině. A to se neomezuje čistě na psychologickou pomoc, ale zahrnuje i aktivity v komunitě či skupiny, v níž ke znásilnění došlo. Pár příkladů takové svépomoci v následujícím článku ukazuje, že v takových chvílích se neproměňuje a neučí pouze pachatel, ale i všichni okolo, přátelé, partneři a příbuzní toho, kdo znásilnění zažil.

Mezinárodní den rovnosti

I letos slavíme v Gender Studies Mezinárodní den rovnosti, který tradičně připadá na 19. června. Tento den chápeme jako příležitost k diskuzi o tom, co se za rovností žen a mužů skrývá. Pokud rovnost žen a mužů podporujete, slavte s námí. Pokud máte pochybnosti, přijďte se o ně s námi podělit.